Zpověď

20. října 2010 v 21:26 | Žvejka |  Moje povídky a myšlenky
Jednou po 100 letech jsem napsala něco jiného, než Sarii příběh. Radujte se! ;) I když nejsem si jistá, jestli máte z čeho.. řekněme, že tento příběh spadá do stejného světa... jen je o jiných lidech, jiném místě... vlastně nevím, proč toto nazývám příběhem. Na příběh je todílko příliš krátké... takže přesnější bude označení dopis.

Našli jste tento dopis vedle mého mrtvého těla a ptáte se proč? Proč člověk jako já páchá sebevraždu? Tento dopis vám možná podá dostatečnou odpověď. Píši ho… možná z jakéhosi sobectví a aby můj příběh nebyl zapomenut…a možná také proto, aby lidé, kteří ho budou číst a není pro ně ještě pozdě, neudělali stejnou chybu jako já.


Narodil jsem se jako syn velkostatkáře. Naše rodina vlastnila nemalé bohatství. Patřil nám největší statek v širokém dalekém okolí, 100 hektarů polí, část lesa a rybník… opravdu toho nebylo málo. Na statku pracovalo mnoho lidí. Měl jsem dva starší bratry a jednu sestru. Jako nejmladší jsem měl jít studovat, ale veškeré plány se změnily, když zemřel můj otec. Bylo mi deset a matka se znovu provdala. Otčím byl hulvát. Často mi nařezala kvůli nejmenším maličkostem. Také většina služebnictva odcházela. Nikdo na statku dlouho nezůstal. Ani já jsem nehodlal v takových poměrech dlouho žít. Vzal jsem trochu peněz a odjel jsem živit se sám.

Zkušenost s otčímem ve mně vyvolala touhu stát se silným a mocných, abych nikoho nemusel poslouchat a všichni museli poslouchat mě. Tyto přání mě zavedly k mému nevratnému osudu, který také určil moji smrt. Stal jsem se zaklínačem. Učil jsem se rabování, žhářství, kouzlům. Večery jsem trávil v náručích děvek. Svůj život jsem miloval… až do chvíle, než jsem potkal ji.

Projížděl jsem náhodou při plnění jistého úkolu jedním malým městečkem. Nechci příbuzným té dívky uškodit, proto se nezmíním, jak se jmenovalo. Ubytoval jsem se v malém hostinci. Moc dobře jsem si pochutnal, popil trochu vína… a objednal si jednu moc krásnou slečnu na pokoj. Potřeboval jsem se trochu rozptýlit od každodenní práce. Brzy jsem se musel dát na cestu a proto jsem vstal za svítání. Šenk zel prázdnotou. Hostinský byl člověk s pořádně kulatým břichem a malýma dobráckýma očima. Obsluhoval pouze mě a na chvíli se zdržel se mnou u stolu. Jeho společnost mi byla přjíjemná, skvěle se s ním povídalo.

Z vedlejší místnosti jsem uslyšel dívčí hlas. Nadával, že zase táta dal na špatné místo tymián a teď ho nemůže najít. Z dveří vykouklo děvče. Okamžitě mě očarovalo. Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou jsme kdy viděl a to jsem jich viděl opravdu hodně. Měla blonďaté kudrnaté vlasy, které ji končily těsně pod rameny. Oči měla křišťálově modré a zračila se v nich nevinnost. Postavy byla štíhlé, ale byla kulaté všude, kde pořádná dívka má být. Její otec ji rozčíleně okřikl, ať se neukazuje ve světnici a nevyrušuje dospělé lidi při rozhovoru. Omluvila se, zčervenala a rychle zmizela za dveřmi. Věděl jsem, že ji ještě někdy musím vidět.

Také se tak stalo. Po vyřešení svého úkolu jsem nějakou dobu zůstal ve městě. Nebylo těžké se s ní seznámit, ale naše schůzky probíhaly pod stálým dohledem jejího otce. Povídali jsme si o nejrůznějších maličkostech každodenního života. Kvůli našemu prvnímu setkání jsem jí nikdy neřekl jinak než Tymijánko.

Krom toho, že byla krásná, byla také inteligentní a bystrá. Trvalo dlouho, než nás její otec nechal aspoň chvíli o samotě. Chodili jsme spolu na procházky po okolí, sedívali v trávě, pozorovali hvězdy. Nikdy v životě jsem s žádnou dívkou netrávil tolik času a žádnou jsem déle neposlouchal. Byl jsem zvyklý lézt dívkám rovnou pod sukně. Nechci se vychloubat, ale nebyl jsem zrovna ošklivý a s děvčaty jsem to uměl. Také jsem měl dostek peněz. S ní to bylo ale ve všem úplně jiné, ona byla první dívka, do které jsem se zamiloval.

Z počátku netušila kdo jsem. Ale jak čas plynul, pomalu ji to došlo. Jednoho dne se mě na to zeptala. Já ji nelhal a všechno jsem jí o sobě vypověděl. Bál jsem se, že se jí zhnusím, že mě bude nenávidět. Byla tak čistá, tak hodná, nemohla takové věci chápat a zabití nebo dokonce vražda byla v jejich očích největším zlem. Ale odpustila mi, kdo jsem. A já ji za to miloval ještě víc.

Jednoho letního večera jsme zůstali spolu sami na pokoji. Upili jsme trochu vína, leželi jsme vedle sebe a líbali se. Náhle se mi zadívala svými hlubokými oči do mých a zeptala se mě, kolik jsem už děvčat měl. Uhnul jsem ji očima a řekl jsem, že žádnou. Ona se zamračila, přičemž se mezi obočím utvořila jemná vráska a vykřikla, ať nelžu. Pohladil jsem ji po tváři, a odpověděl, že na tom nezáleží. Stále se mračila a chtěla znát odpověď. Přiznal jsem, že hodně. Už se nezlobila, byla spokojená, že ji říkám pravdu a usmála se. Okamžitě jsem dodal, že ona je ta jediná, kterou opravdu miluji…Rozlila se ji červená po tvářích a potichu zašeptala, že zatím nikoho neměla. Konečky prstů jsem ji přejel po linii jejího těla a tiše souhlasil, že tedy budu její první milenec…

Nemělo se to nikdy stát. Ona změnila můj život, dala mu směr a pomohla mi si uvědomit, kam by měl směřovat. A já jí její tak zničil.

Od té doby plynul rok. Měli jsme krásnou svatbu a čekali děťátko. Snažil jsem se svojí milovnou uchránit mého druhého života, ale osud ukázal, že to nešlo. Bylo září, večer, asi šest hodin. Po okolí se pomalu rozlévala tma. Vracel jsem se domu. Hned u plotu jsem poznal, že tu něco nehraje. Vešel jsem na zahradu v neblahé předtuše. Dveře od domu byly vyražené. Vběhl jsem dovnitř. V kuchyni ležela ona v kaluži krve… Ze srdce ji trčela dýka.

Celý můj život v jednom okamžiku získal smysl a v jiném se sesypal jako domeček z karet. Tu dýku jsem poznal.Pomstil jsem se na celé rodině. Když já nemohl být šťastný, tak proč by měl být on na tom lépe? Slepá pomstychtivost mě vedla a tak jsem mu vzal to nejdražší…

Lidé, prosím vás, nejednejte jako já, neudělejte stejnou chybu. Nikdy si nebudu moc odpustit, co jsem dovolil, aby se stalo mé ženě a co jsem potom provedl. Kdybychom více naslouchali jeden druhému a chovali se k sobě ohleduplněji, hned by svět nebyl tak plný zloby a žilo by se lépe. Nikdy jsem se neměl stát zaklínačem a proto jsem zaplatil tím nejdražším… pouhý život už je jen tím málo, co mi zbývá… bral jsem cizím životy a nyní musím  dluh zaplatit svým...  

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nim Nim | 20. října 2010 v 22:10 | Reagovat

Moc pěkné. Máš tam pár chybek, občas by to chtělo i poupravit slovosled (ovšem to se mi taky stává a já si toho vždycky všimnu až po přečtení), ale jinak je to opravdu dobré. Smutné, ale líbí se mi to.

2 zvejka17 zvejka17 | 20. října 2010 v 22:17 | Reagovat

Dík za upozornění, podívam se na to zítra ;) Druhý den vždy vidím své chyby líp! Ono by tam možná i chyby mohly být, když to píše člověk těsně před smrtí, ne?

3 Nim Nim | 22. října 2010 v 16:46 | Reagovat

To je fakt. Zvlášt´, když je to zaklínač. :)

4 Žvejka Žvejka | 22. října 2010 v 19:49 | Reagovat

Víš, co mě štve... že na jednom počítači mi nejde přehodit jméno pod jakým píšu a musím psát pod zvejka17... to je špatné... a trochu matoucí, když jednou odpovídám jako žvejka (na což jsem zvyklá) a podruhý zvejka17. (i když možná to zase tolik nemate, ale stejně mě to štve =D )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.