Sarii příběh(6. část)

22. září 2010 v 20:23 | Žvejka
,,,,,,,,,,,,,,,
Bylo časné ráno, ale Sam už byl vzhůru. Popřála jsem mu dobré ráno. On mi odpověděl pozdravem a navázal na včerejší rozhovor. "Co si myslíš, že se stane, když to nestihnem?" "Musíme to stihnout! Jinou možnost nechci brát v úvahu." řekla jsem rázně. "Same, ty jsi tu vyrůstal, neznáš nějakou zkratku?"
Sam se hluboce zamyslel a po dobré chvíli mi odpověděl. "Leda skrz ten Les Mrtvých… A to se mi nelíbí."

"To je opravdu tak zlý?" zeptala jsem se zvědavě.

"Nikdy jsem jim nejel." přiznal.

"No, asi to opravdu není moc dobrý nápad… Taky by jsme mohli jet… k bábě?" Při slově bába se Baltazar, který do teď usilovně předstíral, že spí, rozzářil. "Myslím, že by nám mohla pomoct" pokračovala jsem dál. "A když si pospíšíme, u ní budeme za dva dny."

"Hmmm… Jo." souhlasil stručně Sam.


Po třech dnech cesty jsem se potřebovala trochu umýt. Sam mi nanosil vodu a pak zdvořile odešel ven z místnosti. Ale Baltazar zůstal rozvalený na posteli a po očku mě pozoroval. To tedy ne! Vzala jsem ho za obojek a vyvedla z místnosti. To psisko mi začínalo pomalu lézt na nervy. Voda byla velice příjemná a vlažná. Ani jsem si pomalu nepamatovala, kdy jsem si v klidu na chvíli odpočinula. Když jsem byla hotová a oblečená, otevřela jsem dveře. Chtěla jsem pustit dovnitř Baltazara, který venku kňučel. K mému překvapení stál za dveřmi i Sam. "Proč jsi se nešel dolů nasnídat?" zeptala jsem se udiveně. Sam se poškrábal na hlavě a odpověděl mi: "Nějak mě to nenapadlo. Čekal jsem na tebe."

Tak jsme společně sešli ze schodů a vešli do místnosti hostince. Tak brzy ráno světnice zela prázdnotou. Drobná světlovlasá hospodská nám přinesla placky, sýr a dvě jablka. Pokradmu pokukovala po Samovi, ale ten si toho asi ani nevšiml. Bylo pěkné, když jste si jednou nemuseli vařit a někdo se o vás staral. Po jídle jsme se hned vydali na cestu. Myslím, že pro mé vyprávění se během cesty nic zajímavého nestalo. Nehodlám vás nudit rozvláčnými popisy krajiny a mými myšlenkami a proto postačí, když řeknu, že jsem těsně před setměním dojeli na louku, za kterou se nacházel Les mrtvých. Sam postavil provizorní přístřešek v kterém jsme se utábořili.
Byla jsem vyčerpaná a tak jsem brzy usnula.

Stála jsem na útesu, který se tyčil vysoko nad mořem. Kolem vlasů mi foukal jemný vánek. Sedla jsem si na tvrdý kámen, který trochu studil. Za zády jsem cítila přítomnost člověka. Otočila jsem
se. Kousek za mnou seděl on. Měl na sobě stejné oblečení jako minule, jen mu chyběl plášť.
Musela jsem uznat, že mu to velmi sluší.

Vztek se ve mně probudil a vrazila jsem mu facku. Ne vší silou, ale zase ne úplně malou. Podíval se ne mě vyčítavým pohledem. "Ty jsi asi naštvaná, co?… Ale proč se mi o tobě zdá... vždyť jsem se naposledy rozhodl, že už tě nikdy nechci vidět. To není spravedlivé."

"Tobě zdá? Vždyť to se zdá mě." řekla jsem trochu zmateně.
"Kdyžuž se mi o tobě zdá, mohla bys být trochu milejší. Realita zrovna není podle mých představ, tak by aspoň mohly být hezké sny."

"Byla bych, kdybys neodešel!"

"Ale já nemohl jinak, to je jediné rozhodnutí, které je správné. Záleží mi na vás a nechci, aby se vám něco stalo. Vždyť jdou po mě a asi mě brzy zabijí. Ještě předtím si potřebuju vyřídit několik věcí" obhajoval se Petr.

"Jakých věcích? Kde jsi?"

"O tom se nebudu bavit se snem. Raději bych změnil téma. Víš že ti to moc sluší? Ale vážně. Doufám, že za to facku nedostanu." Lehce se ušklíbl.

"Dík, ale myslím, že vypadám jako vždycky," odsekla jsem. "Co děláme tady?"

"Nevím, ale líbí se mi tu." Zahleděl se na moře.

"Na mě je tu trochu zima" přiznala jsem.

"Chceš zahřát?" v očích mu poskočily veselé jiskřičky ale v obličeji nepohnul ani svalem a nechal si neproniknutelný výraz.

"Chci," souhlasila jsem.

Přitáhl si mě k sobě a objal mě kolem ramen. Usmála jsem se a konstatovala, že je to o něco lepší. Přitiskla jsem se k Petrovi o trochu blíž. Cítila jsem pravidelný pohyb jeho hrudníku a tlukot srdce. Mé srdce zrychlilo své tempo. Chvíli jsem si vychutnávala Petrovu blízkost. Sebrala jsem odvahu a rozhodla jsem se udělat jednu věc, ke které jsem se v reálnem světě odhodlávala už dávno. Minule nás Sam vyrušil. Aspoň ve snu nás snad nikdo nebude rušit. Zahleděla jsem se mu do jeho hlubokých hnědých očí. Položila jsem své teplé rty na jeho a jemně ho políbila. Bylo to příjemné, dokonce velmi :). Petrovi po tváři přeběhl úsměv, ale brzy ho zahnal.
Pohladil mě po vlasech a potichu mi zašeptal do ucha. "Miluji tě." Já nespouštěla zrak z jeho tváře, i když se mi chtělo uhnout očima. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě budu moct takto sedět a smět se na něj dívat. "Taky tě miluji." Zašeptala jsem potichu. Po těchto slovech se opravdu Petrův obličej rozzářil, to už nedokázal utajit. Chvíli jsme mlčky seděli. Potom mu asi přišlo, že je teď řada na něm. Vzal můj obličej do dlaní a začal mě líbat…

Tma… tvrdá země a vůně lesa. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem se probudila. Můj předešlí pocit vzteku pro změnu vystřídalo zoufalství, které se zmocnilo každičkého kousku mého těla. Chtěla bych dál snít. Možná na věky. Ano, sny jsou někdy o tolik lepší než realita a člověk má strach, že se z nich probudí. Pořád dokola se mi v hlavě vyvstávala otázka, jestli můžeme mít opravdu společné sny.… A když ano, jak se něco takového můžeš stát? Sny proplétají realitu s podvědomím a dokonce někdy i s možnou  budoucností. Může se stát, že se spojí dva nebo více podvědomých světů?

Udělalo se mi špatně. Přes tyto úvahy jsem si vzpomněla na jednu věc, kterou jsem nedávno přestala řešit. Na můj první sen. Sen s mojí sestrou. Před několika dny jsme o tom mluvila s Petrem. V té době si ještě nic nepamatoval. Myslím, že teď by mi na můj dotaz odpověděl trochu jinak. Co když lidé opravdu mohou být propojeni přes sny? A co když sny jsou někdy opravdovější než skutečnost? To by pak znamenalo… Ne! To nemůže být pravda. Sestřička je jistě v pořádku na ostrově… Ale co když ne?
Zamyslela jsem se, co bych mohla provézt tak hrozného, že bych si za to zasloužila smrt… Jistě by to muselo nějak souviset s Petrem. Přece se ten sen točil hlavně kolem něho.
Vlastně jako všechno v poslední době v mém životě…

Otevřela jsem oči. Oslnilo mě světlo nově přicházejícího dne. Sam už byl vzhůru a připravoval snídani. Ale Baltazar nebyl nikde. "Same, kde je ten pes?" zeptala jsem se.
"Nevím. Vstal jsem a už tu nebyl…" nevypadalo to, že by si s tím Sam dělal moc starosti.
"Cože?" řekla jsem udiveně a trochu jsem znervózněla.
Jako odpověď z nedalekého křoví vyběhl Baltazar. Netvářil se dvakrát vesele. Spíše bych řekla, že byl naštvaný.Aspoň jestli jsem z jeho psího obličeje dokázala číst. Jen jsem nechápala, co ho mohlo naštvat. Sbalili jsme věci a vydali se dál na cestu…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nim Nim | 22. září 2010 v 23:11 | Reagovat

Super. Jako vždy.

2 Nim Nim | 22. září 2010 v 23:12 | Reagovat

A temný Petr je taky super.

3 Rebelka Rebelka | 25. září 2010 v 20:52 | Reagovat

Cool! (Hlavně Petr!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.