Sarii příběh (5. část)

18. září 2010 v 13:33 | Žvejka

....
Jedem třetí den. Je pozdní poledne, slunce se líně schovává za obzorem.   Čas plyne strašně pomalu. Poslední dny byly ve znamení mlčení, jízdy a občasných zastavení. Co se všechno stalo? Petr se prvního dne po pár hodinách probudil z bezvědomí. Neměla jsme odvahu se začít Petra vyptávat a Sam? No, známe Sama, Samovi mlčení nedělá problémy. A tak vznikla tato situace… Ticho… Každý se sám topí ve vlastních myšlenkách… Ale osud přál tomu, aby se tato situace brzy změnila.

 Projížděli jsme zrovna lesem, když můj kůň se něčeho lekl a splašil se. Chvíli jsem seděla ztuhle a v šoku. Po pár vteřinách se mi vrátila rozvaha a rozhodla jsem se, že musím zastavit. Zasedla jsem v sedle, přitáhla otěže a strhla koni hlavu na stranu. Kůň pomalu a jistě zpomalil, ale ten fakt, že nemůže letět rychle kupředu se mu nelíbil a začal vyhazovat. Najednou jsem za sebou uslyšela divnou řeč. To… zaklínání. Petr začal něco mumlat. Kůň se zatím moc neuklidnil, ale Petr také nepřestal. Sam situaci znepokojeně pozoroval. Nejraději by mi šel pomoct… Ale snad mi už Petr pomáhal, nebo ne?



Zaklínání pomalu zapůsobilo a kůň se uklidnil. Zato mě se začaly klepat kolena. Sesedla jsem z koně, sundala mu otěže z krku a šla vedle něj. Potichu jsem poděkovala Petrovi. I on a Sam seskočili. Sam ke mně rychle přiskočil a zeptal se mě, jestli jsem v pořádku. Odpověděla jsem mu s rozpačitě, že jsem v pohodě… že klidně můžou jet na koni… jen já se potřebuji chvilku projít. Pomalu ve mně bublala nervozita. Už jsem toho po těch několika dnech měla dost! Nenávidím nejistotu a tato příhoda ve mně ještě tyto pocity zesílila. A tak jsem vybublala jako když se vaří voda. (Vím, blbé přirovnání)

"Proč pořád mlčíme a každý se zaobíráme jen svými myšlenkami? Ta nejistota mě zabíjí. Měli by jsme si věřit a vědět na čem jsme!"

Sam se díval zmateně jako by nebyl schopný mě pochopit. Zato na Petra to, co jsem řekla, zapůsobilo. Má slova odměnil tím nejvíc vyčítavý pohled, jaký jsem si kdy dokázala představit. "A o čem si chceš tedy povídat?", řekl ledově.

"Že já jsem raději nemlčela…" zalitovala jsem své nevymáchané pusy.

Petr chvilku mlčel a pak sebejistě řekl: " V nejbližší vesnici vás opustím. Nemusíte se ničeho bát, Baltazar vás ohlídá."

"Cože? To nemůžeš!" okamžitě jsem vyhrkla a v očích se mi zaleskly slzy. Sam, který stál vedle mě se zatvářil také nešťastně a potichu se mnou souhlasil.

Petr odpověděl" Nechci, abyste jeli se mnou, nemůžete mě na mé cestě dál následovat!"

"Ale můžeme, nenechám tě odejít" to jsem zase jistě věděla já.

Petr promluvil k Baltazarovi, ať mě pohlídá, naskočil na koně a rozjel se rychle nazpět. Také jsem byla rychlá a rozjela jsem se za Petrem, než mi v tom kdokoliv stihl zabránit. Po chvilce jsem ho dohnala. Zablokovala jsem mu koně a naštvaně jsem na něj promluvila: "Kam si myslíš, že jedeš bez nás?! Nemůžeš mě tu nechat!"

Odpověděl mi: " Teď asi udělám něco, co se ti nebude líbit." Podíval se mi do očí. Tvář měl ztrápenou a v očích výraz, který nedokážu pojmenovat. Ale rozhodně nepůsobil příjemně. " Prosím, nejezdi za mnou."

Sevřelo se mi srdce a chvíli jsem nemohla popadnout dech."Promiň, ale tvá prosba se zamítá! Pojedu s tebou…"

"V tom případě mi nezbývá nic jiného než…" Oči se mu zaleskly a začal pomalu zaklínat. Kůň se mi odmítal hnout z místa. Na Petra jsem ještě naštvaně zařvala co si myslí, že dělá! Do minuty mi bez odpovědi zmizel za zatáčkou.

Svezla jsem se z koně na zem a sedla si do jehličí. Po chvilce ke mně dorazil na koni Sam. Sedl si vedle mě. Schovala jsem si obličej do dlaní a rozbrečela jsem se. Vždyť to nemůže být pravda. Nechal nás tu. Odjel pryč… Je mi jedno, že mě nechce vystavovat nebezpečí. Hlavně nechci být daleko od něj. Vím, jak to dopadlo minule. Bolelo mě srdce. Zasadil mi obrovskou ránu. Pocit smutku a zoufalství se mi míchaly dohromady se vztekem. Vztek zatím vítězil.

Snažila jsem se ty pocity rychle zahnat. Bylo mi to blbé vůči Samovi, kterého jsme uváděla do rozpaků. Lehce mě poplácával svou velkou rukou po rameni. Po chvilce zdržení dechu se mi povedlo přestat vzlykat. Položila jsem si hlavu Samovi na rameno. Objal mě okolo ramen. Minutku jsem mlčeli a tentokrát kupodivu promluvil první Sam. Trochu nervózním hlasem se mě zeptal: "Kam si myslíš, že jel?"

Bezmyšlenkovitě jsem odpověděla, že nemám tušení.

Sam se chvilku zamyslel a pak prohlásil: "Ale já asi vím, kam jel… Zabít Starýho."

"Měli by jsme mu v tom zabránit" řekla jsem rozhodně.

Sam se podrbal na hlavě a odpověděl mi" Jo. Jenže je pozdě. Ubytujem se v nejbližší vesnici"

Do vesnice jsme dojeli těsně před setměním. V malém hostinci měli volných jen pár malých pokojíků, v jednom jsem nám zaplatila nocleh. Trochu problém byl, že v pokoji byla jen jedna postel. Sam si dobrovolně ustlal na zemi. Zato Baltazar se začal rozvalovat u mě v posteli. Můj vztek se zaměřil na něho. Vždyť on nás do toho namočil. Vždyť  býval zaklínač a vždyť o něm nevíme, co je vlastně zač! Velmi důrazně jsem ho okřikla "Dolů. Mizni! Se mnou v posteli nebudeš!" Podíval se na mě psíma vyčítavýma očima. "Vždyť jsi byl dřív člověk! Tady nezůstaneš! A vypadni, dělej, dolů!" ani se nehnul. Trochu jsem do Baltazara kopla. Zakňučel a posunul se na okraj postele k mým nohám a tam zůstal. Tuto bitvu jsem nakonec vzdala.

Sam pozoroval mé počínání, ale při tom usilovně přemýšlel. Tedy aspoň jsem hádala, že ten výraz, který se mu objevil na tváři něco takového znamená. "Nějak mě napadá, že Starej není tak slabej. Kdo myslíš, že vyhraje?" zeptal se mě.

"Nevím, jestli chci o tom přemýšlet. Ale myslím, že možná Starej. Ty jsi jeho synovec, ne? Co je vlastně zač?"

Sam se znovu zamyslel a po dobré chvilce odpověděl" Nejsem si jistej. Jednou se u mě objevil a řekl, že je můj strejda."

"To je zajímavý. Nechal Petra žít a vlastně mu zachránil život… A Petr ho chce stejně zabít." Podívala jsem se na Baltazara. "Nikde tam taky nebyl žádný pes. To je nanejvýš podezřelé."Vrhla jsem na něj vyčítavý pohled, ale on se tvářil, že se ho to vůbec netýká. Na Sama byly mé myšlenkové pochody moc, proto nic neříkal… Já jsem ještě chvíli zvažovala možnosti, jak Petra předehnat, ale nic moc mě nenapadalo… úvahy mě pomalu zavedly do říše snů.

Ale ani sny mi nepřály zlepšit náladu. Ocitla jsem se na mýtině. Uprostřed stál pařez. Sedla jsem si na něj. Vítr profukoval skrz listí, ale já žádný šum neslyšela. Na větvi stromu sedělo ptáče, ale jeho zpěv se ke mně nedonesl. Bylo to zvláštní. Jediné co jsem slyšela byl mužský hlas, který se ozýval za mými zády a přibližoval se. Věděla jsem komu patří. Petr si sedl zády ke mně. Byla jsem na nějnaštvaná, tak jsem se k němu neotočila, ale doteky našich zad byly příjemné. Cítila jsem teplo sálající z jeho kůže. Promluvil: "Prosím, promiň mi to. Moc prosím....Nechtěl jsem to udělat." Smutně jsem mu odpověděla. "Ale udělal. Neměl jsi odejít a nechat mě tu samotnou." "To, co cítíš ty ke mně a co já k tobě, to se nemělo stát." Chtěla jsem odporovat, ale on mě chytil jemně za ruku. Otočila jsem se k němu. Měl na sobě oblečení, které jsem na něm nikdy do té doby neviděla. Pod dlouhým zeleným pláštěm měl černou tuniku a černé kalhoty s páskem. Na krku mu vysel zelený obojek se znakem zaklínačů.

"Nejsem ten, za koho mě považuješ. Mám jistý osud a ten nemohu změnit. Nechci zníčit ten tvůj."
 "Ale, vždyť každý má na výber, jakou cestou se dá. " odpověděla jsem.
"Už by jsme se nikdy neměli vidět…" S těmito slovy se sen rozplynul.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nim Nim | Web | 18. září 2010 v 15:54 | Reagovat

Smutné, ale pěkné. :)

2 Rebelka Rebelka | 19. září 2010 v 11:46 | Reagovat

Yes...!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.