Sarii příběh (4. část)

18. ledna 2010 v 21:02 | Žvejka

I přes situaci, v které se nyní nacházíme, mě na chvíli zaplavil příval optimismu. Pomalu jsem jedla vajíčka, které Sam uvařil. Bylo vidět, že se velmi snažil, aby nám snídaně chutnala, moc kousků skořápek se v mém talíři nenacházelo. :) Čas od času jsem očima zabloudila k Petrovi a několikrát zachytila pohled jeho hnědých očí - těch očí, které jsem milovala nejvíc na světě.

Když jsem dojedla, začala jsem přemýšlet, co bude teď. Měli bychom pomalu vyrazit, zaklínači tu mohou být každou chvílí. Pořád nevím, co máme očekávat od Baltazara. Ne, že bych myslela, že by je za námi zavedl, to už by mohl udělat dávno, zaklínači Petra nemohli najít přes rok. Dalo by se říci, že jsem vlastně trochu zvědavá, co je Baltazar zač.


"Kam pojedeme?" zeptala jsem se.

Petr se podíval na Sama a povzdychnul si: "Kdo ví."

"Takže budeme jen tak jezdit a doufat, že nás nenajdou?"

"To ani ne. Prozatím se potřebujeme dostat z dosahu zaklínačů. Naším cílem bude asi…"

"Magnetová hora, že?" přerušil Petrovu odpověď skřípavý hlas báby, která tiše vstoupila do místnosti. "Promiň, ale takhle by uvažoval každý. To myslíš, že jim nedojde, když vás nikde neuvidí? Bavila jsem se se Salazarem. Je stejného názoru jako já…"

" A to je jaký?" ušklíbl se Petr.

"No, přeci ten že nejvíc inteligence z vás má tady Sam, i když to dobře skrývá, viď, Same." Sam se poškrábal na hlavě a podíval se na bábu. "Co bys dělal ty Sam?" zeptala se.
Zamyslel se. "Já bych zůstal u báby. Nemám rád cestování a líbí se mi tu. Mám rád lesy." To byla asi nejdelší odpověď, kterou jsem kdy od Sama slyšela. Petr hodil oči v sloup a bába se rozzářila.

"No jo, tys byl vždycky můj drobeček! Bohužel, tady je to moc blízko a zaklínači by vás tu také objevili. Jste pouhý den cesty od města. Takže kdopak nám zbývá?" Na chvíli utichla a její zapadlé oči se zatavily u mě. " Máš něco jiného v hlavince než Petra, Petra a zase Petra?"
Tu její poznámku jsem přešla bez povšimnutí, možná nemám a co? "No, nejsem odtud, takže se tu moc nevyznám. Myslím, že lidé se dobře schovají ve velkém městě… nebo u někoho, u koho bychom nebyli vidět. Těch míst snad existuje víc, ne?"

"Právě, že moc ne. No, snaha byla, ale neprošel jste ani jeden. Co dělat, Salazare (Baltazare)? Asi je nenecháme na pospas."

"Hej, počkej!" ozval se najednou Petr. "Baltazar je zaklínač, že jo? To znamená, že by měl umět vytvořit bariéru kolem sebe. Začíná nám to docvakávat?" Babice se pousmála. "No vidíte a to jen kvůli tomu, že si nevzpomněl, jinak by mohl vytvořit bariéru sám." Petr se zamračil, asi mu nebylo příjemné, co babice právě řekla a já se mu ani nedivím.

"Takže, když víme, jak se schovat, kam pojedeme?" ptala jsem se dál. "Do hor," odpověděl mi pro změnu Sam. "Tak do hor, alespoň nějaký cíl," usmála jsem se.

O půl hodiny později jsme vyrazili na cestu za stálého fňukání babice, která se nechtěla rozloučit s Baltazarem. "Zajímalo by mě, jak babice kdysi vypadala," zašklebila jsem se. Petr se také ušklíbl: "Mě radši ani ne." Baltazar protestně zavrčel a zaštěkal. "No jo, jsem zticha," usmál se Petr. "Do hor nás musí vést Sam. Já to tady dál neznám, ale on se tu narodil." "Jsem moc ráda, že tě tu máme, Same. Aspoň se neztratíme!" vesele jsem se usmála a Sam mi pomalu nervózně odpověděl. "Jo, já jsem taky rád.

Jeli jsme po cestě z Death Valle. Cesta vedla tmavým lesem. Normálně mám lesy ráda, ale tento na mě působil, že bych v něm nechtěla strávit ani jednu noc. Nebylo z něho slyšet žádná zvířata, jen jehličí zlověstně šumělo ve větru a slyšela jsem klapavé kroky našich koní.

"Co je to za les?" tiše jsem se zeptala. "Jmenuje se Smidrakdt, těžko se to vyslovuje, tak mu prostě místní říkají Les Mrtvých." "Ten název bude mít asi nějaký hlubší smysl?" "Dá se to tak říct. Tenhle les je zlý. Prej docela dost," usmál se tajemně Petr. "Tak to není dobré...mám nepříjemný pocit… Jak dlouho tímto lesem pojedeme? Asi?" "Asi celý dnešek. A půl dne z toho pojedeme mimo cestu. Taky se mi to nelíbí, věř mi, ale jinak to nejde." "Věřím ti. Lepší než se vydat napospas Zakínačům" "Tak nějak,"přidal se do rozhovoru Sam.

Ještě nějakou dobu jsem se s Petrem bavila a škádlila. Sam byl potichu. Ale pak se moje myšlenky dostali k noci a jedné z věcí, které mě trápily-k mému snu. Nálada se mi o několik stupňů zhoršila. Tedy o několik stupňů, o mnoho stupňů.

"Kluci, myslíte, že se vám může zdát něco, co je pravda… Nemyslím úplně skutečné, ale do jisté míry... Že třeba může ukazovat budoucnost… A nebo ve snu umíráte a umřete i ve skutečnosti?"
Sam se na mě nechápavě podíval a Petr se zamyslel. "No… Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel... Ale myslím, že ne." Ušklíbl se. "Mně se zdají všelijaké sny, ale nikdy jsem ještě z nich neumřel, doopravdy..." "V to doufám.. ale nepřišlo mi, že by to byl obyčejný sen... mohla jsme rozhodovat vše, co řeknu, cítila opravdovou bolest... Ale nejsme si jistá, zda to je možné.. s tou bolestí." Nevěděla jsem, jak to vysvětlit, aby mě Petr chápal a jak jsem slyšela, co říkám, vlastně mi to přišlo směšné. "Prostě si s tím nebudu lámat hlavu."

"Copak? Zdálo se Ti něco ošklivého?" zeptal se starostlivě. "Ošklivé je slabé slovo... Řekla bych reálného, naprosto reálného.... a bolestivého... něco jako zvěst toho, co se může stát... Ale nedělej si starosti, tebe se to netýká..." rychle jsem zalhala. Na Petra toho bylo dost a já jsem popravdě nechtěla, aby si dělal další starosti a něco si vyčítal.

" Ale... týká se to tebe, ne? Tak se to týká i mě..." Petr se lehce začervenal, když si uvědomil, co řekl, ale mně se ta odpověď moc líbila. " Zneklidňuje mě hlavně poslední část snu..a to ta, že sestra dala za mě život..já měla umřít... a ona se obětovala..." Povzbudlivě se na mě usmál: "Tak vidíš, to je přeci nereálné, tvá sestra je doma na Ostrově nebo ne?" "To nevím..něco mi říká, že ne.." "To je ale jenom něco. Víc než nic, ale míň než hmatatelný důkaz." Natáhl se a chytil mě za ruku. "Tak vidíš, to je dobrý. To se ti pravděpodobně zdál ošklivý sen po tom, co jsme zažili. Nedivím se ti a... omlouvám se." "Už jsem ti jednou řekla, neomlouvej se..." usmála jsem se nejveseleji, jak jsem v tu chvíli dokázala. Taky se usmál. "Dobře." Chytla jsem Petra o něco pevněji za ruku, nechci, aby mě pouštěl. A tak jsme jeli ruku v ruce :).

Najednou jsme vjeli do mlhy. Z toho bílého závoje před námi pomalu vystoupil zaklínač. Zaklínač, s kterým jsem se už jednou setkala a to před pár dny. Zastavili jsme koně. Zaklínač se na nás podíval. Na tváři se mu rozlíval úsměv, ale ruce zvedl ve vzdávajícím se gestu. Petr na koni vedle mě ztuhl a zaťal zuby.

"Nebojte, nejsem tu, abych vás všechny zajal, zabil či vám udělal něco ještě horšího... I když možná ano. Jsem tu, protože pro mě poslal můj Mistr. A rozkaz Mistra je povinnost splnit. Je to povinnost nad všechny rozkazy Starších. I když Starší zase řídí většinu Mistrů. Že, Mistře Salazare?" a podíval se na našeho černého psa, který se tvářil naprosto nevinně. "Jsem tu, abych ti něco dal, Petře - nebo jak si teď říkáš… nebo vlastně spíš vrátil." Petr na něj vrhnul podezřívavý pohled. Sam seskočil z koně a já potichu sledovala, co se stane. "Mírni si svého přítele nebo se mu něco může stát..." Petr zavolal na Sama a ten se zastavil a jen se mračí. "Tak tady to je," usmál se zaklínač, lusknul prsty, a jako by si foukl do dlaně směrem k Petrovi. Petr sebou trhnul. Chvíli byl v šoku. Nehýbal se. Potom seskočil z koně a klesl na kolena. "Nééé!" vykřikl. Zaklínač zmizel.

Petrovi se objevil ve tváři bolestivý výraz a jakési zhnusení a strach, moc nevím jak to popsat jedním slovem. Nejdříve se chytl za hlavu a pak za břicho. Slzy mu tekly z očí a křičel. Rychle jsem seskočila z koně a rozběhla se k němu. Sam už u něho stál, ale Petr ho od sebe odstrčil. Pokusila jsem se také Petra obejmout okolo ramen. Chtěl se mi vykroutit, ale nepodařilo se mu to. Po chvilce přestal křičet a jen jsem cítila, jak se třese. "Co je ti?" zeptal se Sam ustaraně. Petr polknul na prázdno a začal mumlat něco, čemu jsem nerozuměla. Sam se zatvářil zděšeně. Já pomalu Petra pustila z mého objetí. Sam mě chytl za rameno a strčil za sebe v jakémsi obranném gestu. "To je zlá řeč zaklínačů," řekl mi. "Ale… co říká?" vyhrkla jsem ze sebe. Byla jsem příliš ochromená strachem a nedokázala jsem smysluplně uvažovat. "Já tou řečí neumím, ale slyšel jsem ji už mockrát…"

Petr dál zaklínal, ale v jeho hlase bylo slyšet zoufalství. V tom jsem uviděla kolem něho vznášet se nejrůznější pohyblivé obrazy. Na chvilku se zaostřily a zase zmizely. Jistě to byly jeho vzpomínky. Na hodně z nich byl černovlasý kluk, podobný Petrovi. Pomyslela jsem si, že to určitě musí být Petrův bratr, protože jinak si neumím představit, že by si byli dva lidí tak podobní. Na některých vzpomínkách bojuje, jinde se učí, jinde směje. Pořádně jsem si nestihla výjevy prohlédnout, hned co se obraz zaostřil, začal se rozplývat a vystřídal ho jiný. Boje, krádeže, žhářství.... Zbraně, kouzla, knihy, krev... Zoufalství, šťastné chvilky, bolest, přátelství... Na okamžik jsem i rozeznala dva zaklínače, které jsem už viděla. Jeden z nich byl ten, s kterým jsme před chvílí měli co dočinění. Poslední vzpomínka se pomalu začala zaostřovat. Místo jejího děje jsem okamžitě poznala, jednalo se o mýtinu, kde jsem jednou se Samem sbírala houby a kde kdysi podle vyprávění našli Petra.

S naším pozorovatelem (Petrem) přicházelo na mýtinu dalších šest zaklínačů. Obklíčili muže v červeném plášti, který stál uprostřed mýtiny. Ten muž držel v ruce dlouhou hůl s vyřezávanými různými ornamenty a zakončenou broušeným modrým krystalem. Nebylo mu vidět do obličeje, postavy nebyl moc vysoké a působil, že už má za sebou nějaká ta léta . Jeden ze zaklínačů vytáhl meč a ostatní také své zbraně, každý jinou. Nešli na něj všichni najednou. Do boje se pustili ten s mečem a ještě jeden, který nebyl ničím zvláštní. Ale ten červený je jednoduše jedním kouzlem odhodil daleko od sebe a spadli na zem. Přidal se k nim ten černovlasý. Zbraní, kterou používal, byla velká ostnatá koule na řetězu. Černovlasý ji ve vzduchu roztočil a už to vypadalo, že rozbije červenému hlavu, ale on ji těsně před svým obličejem zastavil a hodil nazpátek po černovlasém zaklínači. Ten se pokusil uhnout, takže koule mu nevjela do obličeje, ale řetěz se mu omotal okolo krku a začal ho škrtit. Náš pozorovatel sebou trhl a vykročil proti červenému. Najednou padla tma.

Po chvíli se zaostřila další scéna. Náš pozorovatel zřejmě ležel na zemi a pomalu se zvedal. Rukou se dotknul hlavy a podíval se na ni. Byla celá umazaná od krve. Rozhlédl se. Nejen jeho ruka byla od krve, ale celá mýtina byla zalitá krví. Přesunul se na všechny čtyři a pomalu se odplazil k černovlasému a zoufale jím zatřásl. V očích se mu objevily slzy. Zatřásli jím ještě jednou a znovu, ale bylo jasné, že je mrtvý. Otočil se a uviděl červeného. Stál kousek od něho a díval se směrem k němu. Až teď jsem si všimla, že jeho roucho nebylo normálně červené, ale celé potřísněné krví. Pozorovatel natáhl ruku směrem k němu. Na ruce mu cosi zasvítilo a pak zase pohaslo. Přejel si rukou přes oči, pohled se pomalu rozostřil. Podlomila se mu druhá ruka, o kterou se opíral a spadl na zem. Ještě naposledy se podíval na červeného, který si sundal kápi. Byl to Starej. A vzpomínka se pomalu rozplynula v nicotě.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. V hlavě jsem měla hrozný zmatek a myšlenka střídala myšlenku. Starej? Jak mohl takový páchnoucí dědek přemoci tolik zaklínačů? Kdo je vlastně zač? Možná nejsou zaklínači tak nepřemožitelní, jak na první pohled vypadají. A dostáváme se k hlavní otázce, proč nechal Starej Petra žít a vzal ho k sobě? Proč prostě člověk, který zabíjí zaklínače, jednoho ušetří, vezme k sobě, stará se o něj, tahá ho z průšvihů a přitom mu muselo být jasné, že si Petr dříve nebo později vzpomene? To prostě nedává smysl.


Petr klesl na zem a nehýbal se. Rychle jsem se k němu přes Sama vrhla. Omdlel, na čele se mu objevily kapky potu a třásl se. "Same, musíme něco udělat! Mám strach, hrozný strach… Co to všechno má znamenat!!!?" vykřikla jsem napůl hystericky. Sam se zamračil a zašeptal dvě slova: "Řetěz… Amida…" Pak zatřásl hlavou, jako by chtěl vyklepat z hlavy myšlenky, a přešel k Petrovi. Vzal ho do náruče, položil na koně a sedl si za něj. Do ruky vzal uzdu druhého koně. "Musíme už jet," řekl. "Same… kdo je to Amida?" zeptala jsem se a pak omluvně dodala: "vlastně mi po tom nic není." Vydali jsme se na cestu. Asi po hodině mlčení Sam řekl: "To byla moje malá sestřička." "Je mi to moc líto," řekla jsem smutně a měla jsem vztek, že jsem zase nebyla zticha.
Sam na mě nereagoval a po chvíli pokračoval.

"Měla hebký zlatý vlasy. Byla tak malá, že když jsem ji objal, musel jsem si dávat pozor a to byla jenom o čtyři roky mladší. Bylo jí šest. Pořád se smála a běhala za mnou. Nosila mi květiny... narcisky. Ona samá byla krásná jako narciska. Ale chovala se, jako by ani nevěděla, jak krásná je. Vždycky za mnou šla a říkala: Já si jednou vezmu za manžela někoho jako bráška. Ten den na sobě měla bílý šaty... dole s krajkou... a kytku - žlutej měsíček ve vlasech, sám jsem jí ho tam upevňoval. Tu kytku jsem jí dal do vlasů nakřivo, ale jí to nevadilo a běžela se domů podívat do zrcadla," odmlčel se. Do očí mi vyhrkly slzy. Vím, co znamená ztratit své milované a jakou prázdnotu a bolest to v člověku zanechá. "Slyšela jsem, že ji a tvé rodiče zavraždili zaklínači..." Přikývl. "Zaklínač s řetězem." "Myslíš, že to mohl být… Petr?"

Vyslovila jsem nahlas myšlenku, která mě nejvíc děsila. Sam nic neřekl a tak mě nechal s tou myšlenkou samotnou. Trápila mě Petrova minulost, trápilo mě, co se stalo Samovi a jeho rodině a měla jsem strach z toho, co se ještě dozvím. Uvnitř jsem cítila odpor k sobě samé, protože jsem věděla, že Petra neodkážu opustit a nepřestanu milovat i kdyby zabil Samovu sestřičku, ale nevím, jak bych se zachovala, kdyby se ta má nejhorší obava potvrdila. Sama jsem začínala mít čím dál tím radši. Ne stejně jako Petra, možná by se dalo říci jako staršího bratra nebo dobrého přítele, ale mezi nimi bych nedokázala volit, kdyby se stalo ještě něco horšího. A to se může stát vždy. Vlastně myslím, že se toho stane ještě mnoho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nimwen Nimwen | 19. ledna 2010 v 19:26 | Reagovat

Velmi zajímavé. Těším se na svou část příběhu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.