Leden 2010

Sarii příběh (4. část)

18. ledna 2010 v 21:02 | Žvejka

I přes situaci, v které se nyní nacházíme, mě na chvíli zaplavil příval optimismu. Pomalu jsem jedla vajíčka, které Sam uvařil. Bylo vidět, že se velmi snažil, aby nám snídaně chutnala, moc kousků skořápek se v mém talíři nenacházelo. :) Čas od času jsem očima zabloudila k Petrovi a několikrát zachytila pohled jeho hnědých očí - těch očí, které jsem milovala nejvíc na světě.

Když jsem dojedla, začala jsem přemýšlet, co bude teď. Měli bychom pomalu vyrazit, zaklínači tu mohou být každou chvílí. Pořád nevím, co máme očekávat od Baltazara. Ne, že bych myslela, že by je za námi zavedl, to už by mohl udělat dávno, zaklínači Petra nemohli najít přes rok. Dalo by se říci, že jsem vlastně trochu zvědavá, co je Baltazar zač.

Sarii příběh (3. část)

4. ledna 2010 v 18:45 | Žvejka
Uf, tak pokračování je na světě. Docela mi to dalo zabrat :D Znovu děkuji dvojici mých svělých kamarádek :).

Vyšli jsme po chodbě vstříc další místnosti, která byla ukryta za bohatě vyřezávanými dveřmi. Za nimi se rozléhala velká místnost, v které pro změnu zářily modré svíce. Stálo v ní několik postav. Došli jsme o něco blíže. První dvě postavy byly Petr se Samem a blížili se k nám. Ale ti další… Co to jen je? Nějací…ďáblíci.. nebo gorgolice? Zacouvala jsem o pár kroků nazpět. Sestřička se na mě vyděšeně podívala. "Vidíš je taky? Ty dvě…obludy?" "Dvě? Já vidím… pět? Můžu se tě zeptat, kde je vidíš?" "Támhle!" Ukázala na Sama s Petrem. "Aha, já tam vidím Petra a Sama… já zase obludy vidím tam" "To jsou mí přátelé," řekla. Náhle se Petr a Sam proměnili také v ty gorgolice a podle sestřina výrazu jsem pochopila, že ti její přátelé vzali na sebe tutéž podobu.

Sarii příběh (2. část)

1. ledna 2010 v 22:33 | Žvejka
Chtěla bych poděkovat Nimwen a Rebece, bez kterých by tento příběh nemohl vzniknout. Děkuji. Doufám, že se vám pokračování vyprávění Sarii bude dobře číst :))


Saria seděla na okraji židle a celá se třásla zimou. Její mokré vlasy jí splývaly podél ramen a tělo měla zabalené v několika dekách. Přesto jí byla stále zima. Zmrzlé prsty a dlaně si třela o sebe. Venku zuřila bouře a vítr profukoval skrz dřevěná prkna místnosti.

Ještě, že je tu Petr se Samem. Jinak by se asi Saria zbláznila, od malička nenávidí bouřky. Když byla malá, vždy zalezla pod peřinu a dokud se nevyjasnilo, odmítala vylézt. Ale Petrova přítomnost jí uklidňuje, jeho hlas jí hladí po tváři. Kluci se dohadují, jak by jejich zmrzlou a vystrašenou kamarádku uklidnili. Nakonec Sama napadne, že by Sarie mohli vyprávět pohádku :). Petr se toho ujme a vypráví. Jak může jen takováto maličkost zvednout náladu.